Sjednejte si bezplatnou konzultaci: +420 725 036 225
Email: info@centrumoddluzeni.cz
Centrum Oddlužení
Kalkulátor oddlužení - vyplňte následující formulář zda splňujete podmínky pro oddlužení
Údaje o dlužníkovi
Čistá mzda:
Manžel/ka:
Počet dětí:
Údaje o dluhu
Výše dluhů vč. úroků:
Spočítat
Chci během následujících 5ti let splatit alespoň 30% svého dluhu. Splátky mi budou strhávány ze mzdy. Oddlužení může vyhlásit pouze fyzická osoba, nepodnikatel.


Novinky

Jednou z podmínek pro povolení oddlužení je, aby podáním návrhu (rozuměj insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nebyl sledován nepoctivý záměr. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen „IZ“ nebo „insolvenční zákon“) zcela obecně konstatuje, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr

Výše uvedené ustanovení insolvenčního zákona je velmi obecné. Neobsahuje ani příkladmý výčet jednání, jež by bylo možné považovat za jednání v rozporu s poctivým záměrem. Jaké jednání dlužníka lze tedy považovat za jednání, jímž není sledován poctivý záměr?

Při snaze nalézt odpověď na výše uvedenou otázku, je třeba mít na paměti zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřující se k  výkladu § 395 odst. 1 IZ. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 88/2013) vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou a závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení, když k úsudku ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ mohou vést různá jednání dlužníka. V cit. rozhodnutí tedy Nejvyšší soud zaujal jednoznačné stanovisko, že otázka, poctivosti či nepoctivosti záměru dlužníka při podání insolvenčního návrhu, musí být vždy poměřována konkrétními skutečnostmi.

Jelikož ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením /jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů/ je zásada poctivosti (poctivého záměru) dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení /§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona/, nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno /§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona/, ale /dokonce/ i po skončení insolvenčního řízení /coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů dle § 417 odst. 1 insolvenčního zákona/.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 NSČR 71/2013 uvedl, že „Z ustanovení § 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona je zřejmé, že To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení /§ 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), § 405 odst. 1 insolvenčního zákona/, neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni /§ 5 písm. a) insolvenčního zákona/.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, trvá po celou dobu oddlužení, tedy od samotného podání insolvenčního návrhu až po vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 414 insolvenčního zákona o osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

Poctivost dlužníkova záměru při oddlužení je povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval, případně nesleduje oddlužením poctivý záměr, a to okamžitě, jakmile vyjdou takové skutečnosti v insolvenčním řízení najevo.

Jakým způsobem se však do zkoumání poctivosti dlužníka promítne jednání dlužníka, jež předcházelo podání návrhu na povolení oddlužení? Může být návrh dlužníka na povolení oddlužení považován za poctivý i tehdy, jestliže dlužník si sám „zavinil“ vznik závazků?

I tuto otázku již Nejvyšší soud řešil, a to konkrétně v usnesení sp. zn. 29 NSČR 47/2013, v němž uvedl, že „Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr /§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona/, je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová, není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení.“ Nejvyšší soud sám připustil, že „Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.“ (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 11, ročník 2012).

Za jednání, které je v rozporu s poctivým záměrem dlužníka, je považováno např. jednání spočívající v tom, že dlužník při podání návrhu na povolení oddlužení neuvedl pravdivé údaje o svém majetku a závazcích.

Nejvyšší soud v usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 86, ročník 2013 (dále též jen „R 86/2013) zdůraznil, že dlužník je povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek. Hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku. Jinak řečeno, dlužníkova subjektivní představa o hodnotě jeho majetku se může a má promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek v seznamu majetku vůbec neuvede.

V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, spatřuje Nejvyšší soud vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013). Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Za pozornost přitom stojí to, že za nedbalý nebo lehkomyslný přístup lze považovat neuvedení „podstatné části“ majetku. Důvodem pro zamítnutí návrhu by tedy neměla být skutečnost, že dlužník neuvedl do seznamu majetku jakýkoliv majetek. Ze své praxe insolvenční správkyně mohu uvést, že dlužníci velmi často „zapomínají“ uvést vlastnictví zemědělských pozemků.

Na odpovědnosti dlužníka (navrhovatele) za pravdivost a úplnost informací, jež jsou uvedeny v návrhu na povolení oddlužení a přiložených seznamech přitom nemůže nic změnit ani okolnost, že dlužník se nechal při zpracování insolvenčního návrhu (návrhu na povolení oddlužení) „odborně“ radit třetí osobou. Jestliže dlužník není při podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení zastoupen (neudělil plnou moc), podepsal sám insolvenční návrh (návrh na povolení oddlužení) a seznamy dle § 104 odst. 1 insolvenčního zákona jsou rovněž podepsány výlučně jím samým, pak dle závěrů uvedených v R 86/2013 nelze než uzavřít, že v případě, kdy dlužníkem podepsané seznamy jsou nepřesné, neúplné nebo nesprávné, je jedinou odpovědnou osobou sám dlužník. V tom, že si dlužník případně nechal před zahájením insolvenčního řízení poskytovat (za úplatu) neúplné, nepřesné nebo nesprávné rady o povinnostech, které v oddlužení (a obecně v insolvenčním řízení) má, od osoby (nebo osob), která jej v insolvenčním řízení v žádné jeho fázi (byť jen pro účely sepisu a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení) nezastupovala, nelze spatřovat okolnost, jež by mohla zvrátit závěr, že povinnost předložit seznam majetku splnil dlužník v insolvenčním řízení nedbale.

Nejvyšší soud v R 86/2013 dále konstatoval, že „Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Dlužník je ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 písm. b) odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávka, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení.

Nejvyšší soud (stejně jako soudy nižších stupňů) jednoznačným způsobem vymezil povinnost dlužníka uvést do návrhu na povolení oddlužení a do přiložených seznamů veškerý svůj majetek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o majetek hodnotný či bezcenný a dále uvést všechny své závazky, a to opět bez ohledu na to, zda tyto závazky uznává či rozporuje. Samostatným problémem jsou v této souvislosti závazky ve společném jmění manželů. Jestliže dlužník (jeden z manželů) podá samostatné insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, může se stát, že neuvede všechny závazky (byť formálně byly tyto uzavřeny pouze druhým manželem), které jsou součástí společného jmění manželů.

V celé řadě oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužníky předkládána uzavřená darovací smlouva či smlouva o důchodu, jejímž prostřednictvím si dlužníci „zajišťují“ dostatečné příjmy pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Ve většině případů je darovací smlouva nastavena takovým způsobem, že dlužníkovo plnění za 5 let trvání oddlužení jen minimálně přesáhne výši 30 % (tedy výši požadovanou § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Je taková smlouva v souladu s poctivým záměrem dlužníka?

Nejvyšší soud v usnesení 29 NSČR 22/2012 podotkl, že „Z pouhé skutečnosti, že dlužníci (podle odvolacího soudu) předložili smlouvu o důchodu až v průběhu odvolacího řízení ve zjevné reakci na rozhodnutí insolvenčního soudu o neschválení oddlužení a ve snaze splnit podmínku pro schválení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, nelze dovozovat, že by tímto svým jednáním sledovali (ve vazbě na žádané oddlužení) nepoctivý záměr.

Nejvyšší soud přitom ve shora cit. rozhodnutí zdůraznil, že dlužníci dali v insolvenčním řízení k dispozici veškeré své příjmy ze starobních důchodů (jejich postižitelné části) a je jen logické, že když se tyto příjmy jevily insolvenčnímu soudu nedostatečnými, vyvinuli úsilí obstarat dodatečný příjem, ve snaze splnit insolvenčním soudem dovozovanou minimální výši uspokojení pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů. Odtud nelze vyvozovat nic, co by svědčilo o nepoctivém záměru dlužníků. Stejně tak nevypovídá sama o sobě o nepoctivém záměru dlužníků ani odvolacím soudem zdůrazněná skutečnost, že k „navýšení“ zdrojů došlo „jen tak, aby to vyhovovalo minimální možné míře uspokojení pohledávek“. Nejvyšší soud uzavřel, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplynulo, že by snad dlužníci měli možnost získat dodatečné příjmy ve větším rozsahu, než je částka, kterou se jejich dcera zavázal poskytovat ve smlouvě o důchodu. Jen kdyby se dlužníci zřekli možnosti zvýšit své příjmy výrazněji, byl by namístě uzavřít, že jejich jednání je vedeno nepoctivým záměrem.

Nejvyšší soud tedy zcela jednoznačným způsobem vymezil, za jakých podmínek jsou uzavřené darovací smlouvy či smlouvy o důchodu v rozporu s poctivým záměrem dlužníka. Jediným kritériem je tedy fakt, že dlužník při sjednávání darovací smlouvy (či smlouvy o důchodu) měl možnost získat pro své věřitel vyšší příjem, ale tohoto se zřekl.

Za povšimnutí stojí závěr Nejvyššího soudu konstatovaný v usnesení sp. zn. 29 NSČR 88/2013 dle nějž „Dlužník, který svým jednáním věřitele omezí ve volbě způsobu oddlužení, podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.“

Nejvyšší soud vysvětlil, že insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§389, § 395 IZ), prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí. Z ustanovení § 402 odst. 3 IZ pak vyplývá, že v rukou věřitelů je pouze a jenom rozhodnutí o způsobu oddlužení, nikoliv o povolení či schválení oddlužení. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem.

Nejvyšší soud ve shora cit. rozhodnutí doplnil, že není nutné, aby jednání, z něhož soud dovozuje, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, bylo zároveň neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 235 IZ.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že pro posouzení poctivosti či nepoctivosti záměru dlužníka v oddlužení není rozhodující pouze jednání dlužníka při podání insolvenčního návrhu, ale po celou dobu plnění oddlužení a dokonce i po jeho skončení. Věřitelé sice nemohou zabránit tomu, aby jejich dlužník řešil svou finanční situaci prostřednictvím insolvenčního návrhu (návrhu na povolení oddlužení), ale v případě, že mají za to, že dlužník jedná v rozporu s poctivým záměrem, mohou na to upozornit insolvenční soud, který je povinen se tímto z úřední povinnosti zabývat.

 

JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, insolvenční správkyně

Nejčastějšími důvody, které zamezují dodržovat pravidelné měsíční splátky u oddlužení jsou:

  • neplacení na základě darovacích smluv
  • snížení příjmu
  • ztráta zaměstnání a nemožnost nalézt nové
  • dlouhodobá nemoc
  • špatná rodinná situace

Na konci června se v Praze Mgr. Jiří Zrůstek zúčastnil semináře na téma "Aktuální otázky insolvenčního práva a připravované změny" pro insolvenční specialisty GE Money bank a. s.

Prohlédněte si prezentaci online:

Jedním z nejdůležitějších aspektů pro povolení oddlužení je splnění několika podmínek. Mezi ně patří: úpadek dlužníka, dlužník není podnikatel a nemá závazky z podnikání, splatit alespoň 30% nezajištěným věřitelům, poctivý záměr dlužníka, dlužník nemá záznam v trestním rejstříku, v posledních 5-ti letech neprobíhalo insolvenční řízení řešící jeho úpadek a dlužník nesmí mít žádné zaměstnance.

•       Úpadek dlužníka:

–      V případě, že má dlužník pouze jednoho věřitele, přičemž není schopen měsíční splátky hradit, dochází velmi často k situaci, kdy si dlužník záměrně vytvoří další závazek tak, aby splňoval podmínky úpadku

•       Dlužník není podnikatel:

–      V zásadě není hlavním problémem samotné podnikání dlužníka (srov. KSBR 37 INS 740/2009, 2 VSOL 117/2009-A). Jde především o to, aby závazky dlužníka neplynuly z podnikání.

–      Současná praxe však připouští výjimku:

•       Dlužník má v době podání návrhu přerušené či zrušené živnostenské či jiné oprávnění

•       Dluhy z podnikání by měly tvořit pouze nepatrnou část

•       NS uvedené potvrdil v rozh. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A-59

•       Min. 30% pro nezajištěné věřitele:

–      I tuto podmínku lze prolomit, a to za předpokladu, že věřitelé souhlasí s nižší částkou (§ 395 odst. 1 písm. b) IZ)

–      Musí souhlasit všichni věřitelé

–      V dané situaci může být pro věřitele výhodnější spokojit se s nižší částkou, jež obdrží v rámci oddlužení

•       Poctivý záměr dlužníka:

–      dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

–      jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu
a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo
b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

–      dlužník se nepodílí na splácení podstatnou měrou

–      Rozh. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14

–      Rozh. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009

–      Rozh. KSBR 37 INS 680/2010, 2 VSOL 135/2010-A-19

V nemalém množství případů a to v rámci sledování nepoctivého záměru dlužníka v insolvenčním řízení mohou pro věřitele při povolení oddlužení vyplývat určitá rizika.
 

Rizika oddlužení při insolvenčním návrhu:

  • Darovací smlouvy
  • Uzavírání pracovních smluv, případně dohod o provedení práce tzv. "na oko"
  • Neposkytování součinnosti a neplnění zákonem stanovených povinností
  • Odkládání exekučního řízení
  • Převedení majetku před podáním insolvenčního návrhu - kupní cenu nepoužije k poměrné úhradě všech svých nezajištěných závazků (neučinný právní úkon)
  • Insolvenční řízení se zahajuje pouze na návrh
  • V případě oddlužení se většinou tedy jedná o insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení
  • S narůstajícím množstvím návrhů na povolení oddlužení se zpřísňují i podmínky, za nichž je oddlužení povoleno, např.:
    • Darovací smlouvy
    • Dlužník se musí na splácení podílet podstatnou měrou
    • Důslednější zkoumání poctivého záměru
  • Stávající praxe:
    • Jakmile má insolvenční soud za to, že návrhem není sledován poctivý záměr, příp. domnívá-li se, že dlužník nebude schopen uhradit alespoň 30% svých závazků, čím dál častěji dochází k situaci, kdy záměrně uloží povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč.
    • Pro dlužníka (nacházejícího se v úpadku je tudíž zřejmé, že tak vysokou částku nebude schopen uhradit) z takového rozhodnutí soudu plynou prakticky pouze tři možnosti:
      • Vzít svůj návrh zpět a v návaznosti na vytýkané skutečnosti podat návrh znovu a lépe
      • Proti usnesení o uložení povinnosti uhradit zálohu se odvolat
      • Uvedenou zálohu neuhradit a vystavit se tak zastavení řízení

Oddlužení má svoje výhody jak pro dlužníky, tak i pro samotné věřitele. Jaké jsou tedy jejich výhody pro každého účastníka v insolvenčním řízení:

  • Výhody oddlužení pro dlužníka:
    • Uchrání část majetku (obvykle movité věci)
    • Zbaví se dluhů
    • Od rozhodnutí o úpadku se dluhy neúročí (§170 IZ)
    • Včasným návrhem eliminuje náklady řízení i náklady exekuce
    • Je chráněn před exekutory (§ 109 odst. 1 písm. c) IZ)                                                                        
  • Výhody oddlužení pro věřitele a společnost:
    • Dlužník má ze zákona určité povinnosti (§412 IZ)
    • Věřitelé dostanou více než v konkurzu či exekuci
    • Dlužník se vrátí do ekonomického života a bude opět zákazníkem věřitelů
    • Dlužník není sociálně vyloučen a vytlačen do šedé ekonomiky. Platí daně, pojistné apod.

V současné době, kdy počet návrhů na povolení oddlužení rok od roku výrazně stoupá, se stále více objevuje otázka, zda se institut oddlužení nestává spíše nástrojem k poškozování věřitelů a úniku dlužníka od hrazení svých závazků, než skutečným řešením jeho úpadku.

Nezřídka se tak setkáváme s dlužníky, kteří sice jsou v úpadku a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení lze zřejmě považovat za správnou cestu, jednu z podstatných náležitostí splnění oddlužení, tedy poctivý záměr, u nich však nelze očekávat. Jedná se o dlužníky, kteří nalezli výraznou mezeru v insolvenčním zákoně, v mnohých směrech poškozující věřitele, a to konkrétně v ust. § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „IZ“), jenž upravuje jeden ze zásadních účinků zahájení insolvenčního řízení, tedy že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.

Insolvenční řízení se zahajuje dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení přitom nastávají již okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (tedy nejpozději do 2 hodin poté, kdy věcně příslušnému soudu insolvenční návrh došel, § 101 odst. 1 IZ) a trvají do jeho pravomocného skončení. K tomu, aby nastaly účinky insolvenčního řízení, tedy i výše uvedená nemožnost provést výkon rozhodnutí či exekuci na majetek dlužníka, postačí dlužníku pouze podat návrh na povolení oddlužení, aniž by tento musel obsahovat všechny podstatné náležitosti a aniž by měl sám dlužník v úmyslu dosáhnout povolení oddlužení.

Náležitosti insolvenčního návrhu zkoumá insolvenční soud až v průběhu již zahájeného řízení, přičemž v některých případech může trvat až půl roku, než se v rámci své přetíženosti dostane k jeho přezkoumání. Pokud pak zjistí určitý nedostatek, zpravidla následuje výzva adresovaná dlužníku k opravě či doplnění podaného návrhu. Doba trvání účinků řízení se pak prodlužuje o lhůty v předmětných výzvách určené k opravě či doplnění a též o lhůty doručovací.

Kromě situace, kdy insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku dlužníka, a v daném případě nezáleží ani na tom, zda rozhodne o způsobu řešení tohoto úpadku, může dojít ke skončení řízení v několika případech. Pokud ve smyslu ust. § 128 a násl. IZ návrh neobsahuje všechny náležitosti, je nesrozumitelný nebo neurčitý a dále v případě, že nebude na výzvu soudu doplněn o zákonem požadované přílohy, příp. nebudou-li tyto přílohy doplněny o stanovené náležitosti, insolvenční soud takový návrh odmítne.

Návrh na oddlužení a zamítnutí

Návrh na oddlužení bude soudem dle ust. § 128a IZ odmítnut také v případě jeho zjevné bezdůvodnosti, např. bude-li podán opětovně a navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu.

Další skutečností, která vede k zamítnutí návrhu a k následnému zastavení řízení je též nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozhodnutí o úpadku (srov. § 143 IZ).

Nezřídka dochází k zastavení insolvenčního řízení také tehdy, neuhradí-li navrhovatel ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovenou mu soudem v souladu s ust. § 108 IZ.

Zastavení řízení však dlužník může dosáhnout i jinak než opomenutím či nečinností (tj. např. na výzvu soudu neopraví či nedoplní insolvenční návrh, nezaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení), ale i vlastním volním jednáním. Ve smyslu ust. § 129 IZ totiž může dlužník vzít svůj návrh na oddlužení zpět kdykoli od zahájení řízení až do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Dlužníku tato úprava nabízí řekněme jednoduchou cestu, jak korigovat trvání účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, aniž by došlo k rozhodnutí o jeho úpadku.

Ve všech výše uvedených případech tak dochází k zastavení řízení bez toho, aniž by bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, tedy aniž by z podaného návrhu pro dlužníka plynuly nějaké závažnější následky. Po celou dobu jej však chrání, tedy v kontextu ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a to až do nabytí právní moci předmětného rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž se řízení končí.

Na daném postupu bychom pravděpodobně neměli nalézt nic nepatřičného, tedy alespoň za situace, kdy dlužník návrhem na povolení oddlužení skutečně řeší svůj úpadek, případně hrozící úpadek. Současná úprava se však v rukou nepoctivého dlužníka může stát zbraní proti jeho věřitelům a proti běžným způsobům vymáhání jejich pohledávek. Tato totiž dává dlužníku široký prostor pro manipulaci s daným řízením, přičemž právě samotní věřitelé nemají prakticky žádnou možnost se jednání dlužníka příčícímu se dobrým mravům bránit.

Zásadní roli tedy hraje možnost dlužníka podat nový insolvenční návrh prakticky ihned poté, co dojde k pravomocnému zastavení řízení, opakovaně tak nastolovat účinky spojené s jeho zahájením, a tím oddalovat uspokojení věřitele výkonem rozhodnutí či exekucí. Takové jednání dlužníka je umožněno právě neexistencí ustanovení insolvenčního zákona, které by buď omezovalo počet návrhů, jež může dlužník podat v řadě za sebou, nebo alespoň stanovilo minimální lhůtu mezi jednotlivými podáními.

Paradoxně je taková lhůta stanovena pouze ve vztahu k věřitelskému insolvenčnímu návrhu a pouze pro případ jeho zpětvzetí, kdy je věřitel oprávněn návrh pro tutéž pohledávku znovu podat až po šesti měsících ode dne jeho zpětvzetí, přičemž totéž platí pro osobu, která pohledávku od věřitele nabyla.

Řešením by tak bylo stanovení zákonného omezení počtu insolvenčních návrhů, které je dlužník oprávněn podat, případně stanovením minimální lhůty mezi pravomocným zastavením řízení zahájeném jedním návrhem dlužníka a podáním dalšího návrhu.

Dalo by se tak shrnout, že institut oddlužení by měl sloužit pouze pro poctivé dlužníky, kteří si sice pozdě uvědomili, že přecenili své finanční možnosti, ale rozhodli se řešit svou tíživou situaci tak, aby již nadále nedocházelo k nepoměrnému uspokojování jejich věřitelů, aby se jim pod dohledem soudu podařilo uhradit co nejvíce závazků a v neposlední řadě, aby se mohli znovu začlenit do běžného života. Tomu by měl být insolvenční zákon co nejvíce nápomocen a svými ustanoveními oddlužení umožnit pouze poctivým dlužníkům. Výhoda by pak mohla být spatřována též v úbytku agendy insolvenčního soudu, který se takto musí každým, byť i nepoctivým návrhem, zabývat a rozhodnout o něm.

 

Závěrem lze tedy konstatovat, že nedojde-li stávající úprava předmětných změn, bude moct nepoctivý dlužník bránit uspokojení svých věřitelů opakovaným podáváním insolvenčních návrhů bez jakýchkoliv omezení, to vše v souladu se zákonem. Zákonodárce by tak neměl opomínat základní účel insolvenčního řízení, tj. mimo jiné ho vést tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

 

Mgr. Karolína Černá, advokátní koncipientka

Přijetím zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen „insolvenční zákon“) byl mimo jiné do našeho právního řádu nově zaveden, jako jeden ze způsobů řešení úpadku, institut oddlužení. Tento způsob řešení úpadku je ze zákona určen toliko fyzickým či právnickým osobám nepodnikatelům, jež navíc nemají závazky z podnikání. I přesto, že insolvenční zákon nabyl účinnosti již 1. 1. 2008, v praxi stále vznikají nové otázky, které je třeba judikatorně řešit, neboť na ně nelze najít jednoznačnou odpověď v insolvenčním zákoně. Jako insolvenční správkyně se s největším počtem nejasností potýkám ve vztahu k oddlužení, zejména v případech, kdy je řešeno oddlužení manželů.

Obecně lze konstatovat, že se zvyšuje počet společných návrhů na povolení oddlužení, resp. počet návrhů podaných sice manžely jednotlivě, avšak ti již v samotném textu návrhu požadují spojení věci do jednoho společného řízení. Spojení obou návrhů do jednoho řízení je pro dlužníky výhodné mimo jiné i v tom, že „ušetří“ na odměně a náhradě nákladů insolvenčního správce, neboť v případě jednoho řízení je tato strhávána pouze jedenkrát nikoliv dvakrát, jak by tomu bylo za situace, kdy by každé řízení probíhalo samostatně. Dlužníci tak mohou snáze v případě společného řízení splnit zákonnou podmínku minimálního 30 % uspokojení svých závazků v průběhu pěti let. Navíc pokud mají manželé – dlužníci rozdílnou výši příjmů, může i ten z manželů s nižšími příjmy (díky příjmům svého partnera) splnit již zmiňovanou podmínku pro uspokojení svých věřitelů. Při společném řízení rovněž odpadá problém s řešením situace, kdy se do každého z probíhajících řízení přihlásí věřitel se stejnou pohledávkou. Je ale spojení věcí v jedno insolvenční řízení vedené na majetek obou manželů skutečně ve všech případech ideálním a nekomplikovaným způsobem řešení úpadku manželů?

Dle mého názoru základním předpokladem pro společné projednání insolvenčního návrhu, tedy pro spojení řízení vedených na jejich počátku odděleně na každého z manželů, je skutečnost, že k uvedenému dojde ještě před rozhodnutím o schválení oddlužení, a to z následujících důvodů:

-          V případě, že by každý z manželů měl schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře v jiném období, není ze zákona zřejmé, kdy uplyne pětiletá lhůta pro plnění splátkového kalendáře. Pokud by soud rozhodl o splnění splátkového kalendáře, po 60 měsících od schválení splátkového kalendáře prvnímu z manželů by mohli být znevýhodněni věřitelé druhého z manželů, neboť obdrželi méně než 60 splátek, tudíž dostali méně finančních prostředků než by mohli dostat za situace, že by řízení probíhalo po celých 60 měsíců. Na druhé straně v případě, že by se výše zmiňovaná lhůta počítala od schválení oddlužení toho z manželů, kterému byl splátkový kalendář schválen později, by byl zase ten z manželů, který začal splátkový kalendář plnit dříve, znevýhodněn. Dle mého názoru je přitom nepřípustné, aby v případě společného řízení, tedy po spojení věcí, bylo řízení týkající se každého z manželů skončeno v různé době, a to v závislosti na tom, kdy jejich původně samostatná řízení započala.  

-          Dalším neméně závažným problémem je rozdílná míra uspokojení věřitelů jednotlivých manželů. V některých případech rozhodne insolvenční soud o spojení insolvenčních řízení manželů až po několika měsících po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V mezidobí však již nastane veliký procentuální rozdíl mezi mírou uspokojení věřitelů přihlášených u každého z manželů. Nemluvě o tom, že uvedený problém je podtržen faktem, že většině případů se insolvenční soudy při přezkumu pohledávek nezabývají zjišťováním, zda se jedná o pohledávku v režimu společného jmění manželů nebo o pohledávku do tohoto režimu nespadající. V převážné míře mají osoby žádající o povolení oddlužení toliko závazky ve společném jmění manželů, jejich věřitelé tedy mohou požadovat uspokojení po každém z manželů jednotlivě, případně po obou zároveň. Většina věřitelů však požaduje plnění pouze od toho z manželů, který konkrétní závazek uzavřel a posuzováním toho, zda se jedná o pohledávku spadající do společného jmění manželů, se již nezabývá. Všechny tyto zmiňované faktory pak mohou vést k tomu, že věřitelé bez toho, aby k tomu byl dán jakýkoliv právní základ, obdrží po uplynutí 60 měsíců, různé procentuální uspokojení svých pohledávek. Doposud jsem se nesetkala s tím, že by věřitelé uvedenou „nerovnost“ namítali, ale obávám se, že jak budou postupně jednotlivá insolvenční řízení končit, bude tato Pandořina skříňka otevřena.

Bohužel ani skutečnost, že při zahájení insolvenčního řízení budou splněny všechny výše zmiňované předpoklady pro společné řízení o návrzích na povolení oddlužení obou manželů, bez dalšího neznamená, že v průběhu společného řízení nenastanou určité komplikace. Konkrétně narážím na to, že v průběhu plnění splátkového kalendáře může dojít k ukončení manželství v důsledku jeho rozvodu. Zákon žádným způsobem uvedenou situaci neřeší. Obecně lze předpokládat, že „zájem“ na společném splácení závazků se bude po rozvodu manželství blížit nule. Jak v takovém případě postupovat? Mělo by dojít k rozdělení řízení na dvě samostatná? Jak naložit se společnými závazky?

Dle mého názoru je následné rozdělení řízení možné. Při své úvaze vycházím z toho, že za situace, kdy soud může rozhodnout o spojení věcí, nic mu nebrání při změně okolností rozhodnout rovněž o rozdělení věci. Oříškem bude ale rozdělení závazků, zvlášť za situace, kdy manželé budou mít rozdílnou výši příjmů. Věřitelé toho z manželů, který má příjmy nižší by se mohli cítit „poškozeni“ tím, že nejsou uspokojování druhým z manželů. Navíc, jak by měl soud rozhodnout v případě, že jeden z manželů resp. bývalých manželů neuhradí po uplynutí 60 měsíců minimálně 30 % svých závazků? Lze i v takovém případě rozhodnout ve smyslu ustanovení § 415 insolvenčního zákona o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení? Mám za to, že samotný fakt, že v důsledku rozvodu manželství, není jeden z bývalých manželů schopen uhradit svým věřitelům minimálně 30 % jejich pohledávek, nelze bez dalšího přičítat k tíži dlužníku, jestliže ten se po dobu předchozích pěti let snažil své závazky v maximální míře uspokojit.

Závěrem tohoto článku bych ráda zdůraznila, že i přes výše zmiňované problémy, jsem přesvědčena o tom, že oddlužení bylo zcela důvodně zařazeno mezi jeden ze způsobů řešení úpadku nepodnikatelských subjektů a tímto článkem nastíněné problémy budou nepochybně zdárně záhy vyřešeny.  

 

JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková, insolvenční správkyně

Osobní bankrot 05.12.2012

Osobní bankrot (oddlužení) je způsob řešení úpadku, kdy jsou dlužníkovy dluhy sjednoceny, zajištění věřitelé jsou uspokojeni zcela, nezajištění věřitelé do jimi schválené výše a po řádném splnění oddlužení, soud rozhodne o tom, že se zbytek dluhů promíjí. Tento institut preferuje sociální účel před ekonomickým, dlužníkovi má umožnit „ nový start“ a motivovat ho k aktivnímu zapojení do umořování svého dluhu vůči věřiteli.

Osobní bankrot je řešením pro ty dlužníky, kteří se do úpadku nedostali v důsledku své podnikatelské činnosti, naopak činností běžnou, zejména provozem domácnosti. Osobní bankrot umožňuje řešit úpadek právnických osob i fyzických osob, v obou případech, ale za splnění předpokladu, že nejde o podnikatele.

Základní podmínky osobního bankrotu:

-      úpadek dlužníka

-      dlužník není podnikatel a nemá závazky z podnikání

-      minimálně 30 % pro nezajištěné věřitele

-      poctivý záměr dlužníka

-      dlužník nemá záznam v trestním rejstříku

-      v posledních 5-ti letech neprobíhalo insolvenční řízení řešící jeho úpadek

-      dlužník nemá zaměstnance

Návrh na povolení oddlužení podává pouze a jen dlužník. Podává ho současně s insolvenčním návrhem, který musí obsahovat určité náležitosti. K návrhu je také potřeba doložit několik příloh, jako je seznam závazků, seznam majetku, listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, výpis z rejstříku trestů atd. Návrh na povolení osobního bankrotu musí spolupodepsat i dlužníkův manžel, který s oddlužením musí souhlasit.

Insolvenční řízení se zahajuje pouze na návrh. Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na povolení oddlužení dojde věcně příslušnému soudu.

V případě, kdy soud rozhodne o povolení oddlužení, vydá usnesení o schválení osobního banktrotu, kterým jsou vázáni všichni dotčení. Usnesení obsahuje důležité informace pro další fáze řízení – například jakým způsobem bude osobní bankrot provedeno (plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty), splátkový kalendář nebo osobu insolvenčního správce.

V okamžiku, kdy je  osobní bankrot schválen se rozhodnutí zveřejní v insolvenčním rejstříku a tím také nastává jeho účinnost. Účinkem schválení oddlužení je také neproveditelnost exekuce a soudního výkonu rozhodnutí.

Výhody osobního bankrotu pro dlužníka:

  • do 5-ti let bez dluhů
  • ochrana před exekucí
  • od rozhodnutí o úpadku se Vaše dluhy neúročí
  • včasným návrhem eliminujete náklady řízení i náklady exekuce
  • uchráníte část majetku (obvykle movité věci)

Máte zájem o více informací či si chcete sjednat zdarma schůzku? Kontaktujte nás.

Proč zvolit právě nás:
  • Úvodní konzultace zdarma
  • Odborné služby
  • 100% úspěšnost
  • Advokátní dohled
  • Dlouholeté zkušenosti
  • Garance vrácení peněz při neúspěchu
Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři
Novinky
03.11.2015
Oddlužení a poctivý záměr nejen ve světle judikatury Nejvyššího soudu.
20.01.2014
Nejčastějšími důvody, které zamezují dodržovat pravidelné měsíční splátky u oddlužení jsou:...více>>
Více novinek »